Nejstarší pověst o Velence

se nachází v Kronice české Václava Hájka z Libočan, který své dílo vytvořil v letech 1533 – 1539 a živě popsal české dějiny od příchodu Slovanů až do roku 1526. Jejím hlavním nedostatkem jsou však místy nespolehlivé údaje – co Václav Hájek nevěděl, to si domyslel… V legendě o Velence (tehdy snad Zelence), odehrávající se v roce 972, vypráví autor o biskupu Vojtěchu Slavníkovi – pozdějším sv. Vojtěchovi:

„Léta devítistého sedmdesátého druhého… i přihodilo se toho času, že Slavník, hrabě libický a Střezislava, manželka jeho, požádali biskupa, syna svého, aby přišel k nim do Libice, kterýž vzav na sebe dlouhou sukni a velikou kuklu, bosýma nohama šel lesem do lesa, až přišel k otci svému a k svým bratřím, a tu druhého dne posvětil kostela, kterýž málo předtím Slavník byl rozkázal postaviti. A při tom posvěcení, on, Slavník, učinil biskupu a jiným synům svým veliké hodování. Čtvrtého pak dne biskup, dav otci a máteři i bratřím požehnání, odešel tajně, obávaje se pohanů. A uchýliv se od cesty, skrze husté lesy se obrátil a náhodou přišel až k jedné vsi, kteráž slula Zelenka, v níž pobývali pohani, kteříž, uhlídavše jej, všichni jednak vyběhli proti němu a polapivše jej, ptali se ho, kdo by byl a odkud neb kam by šel? Kterýž řekl: člověk vám podobný jsem, z Libice města jdu do Prahy. A oni za kuklu jím trhajíce, vedli jej až do Přerova, neb tu jeden muž v tom dvoře bydlil znamenitý, jménem Bronislav z rodu Tunakova, kterýž vida jej, mnohé na něm činil otázky: ale muž pokojný nechtěl jemu mnoho odpovídati, kterýž znamenav, že jest křesťan, povolav svých služebníkův, kázal jim kuklu z něho svléci a jemu dobře přibíti a propustiti. Kterýž, když byl propuštěn, odešel. I obrátiv se zase ke dvoru Bronislavovu, řekl: tu jest mi má kukla vzata a mému hřbetu bez příčiny dluh zaplacen. Dajž Pán Bůh, aby každý, kdož ten dvůr držeti bude, vždycky byl dlužen a toho dluhu nikdá nezaplatil.“

První písemná zpráva

První historicky věrohodná písemná zmínka o Velence pochází z roku 1352 a můžeme ji najít v soupise Desátků papežských z diecéze pražské (Registra Decimarum Papalium). Níže uvedená ukázka zápisu je z vydání soupisů Desátků od historika Václava Vladivoje Tomka z roku 1873. Za původním jménem osady se nachází informace o výši platby v roce 1352, dále v závorce přepis názvu obce do tvaru, v jakém se používal roku 1873 a stránka, kde lze obec najít v Palackého Popise království českého. Na dalších řádcích následují záznamy plateb v letech 1367, 1369, 1384, 1385, 1399 a 1405.

Stručná historie obce

V roce 1352 byla Velenka osadou s kostelem a farou, a patřila k panství poděbradskému. V době předhusitské byla zřejmě majetkem některého církevního řádu, snad křižovníků Svatomárských, roku 1437 se stala opět součástí poděbradského panství. V 80. letech 16. století připadla obec k panství přerovskému, roku 1616 bylo rozpadající se přerovské panství přiřazeno k panství brandýskému, patřícímu královské komoře. Tam spadala Velenka až do roku 1850, kdy byly pro vykonávání veřejné správy a soudnictví vytvořeny nové okresní úřady, soudy a okresní hejtmanství. Velenka se dostala do nově vzniklého okresu Český Brod, do kterého patřila až do roku 1960, kdy po reorganizaci připadla do okresu Nymburk.

V církevním členění patřila Velenka vždy pod správu pražské diecéze. Z konce 14. století jsou známa jména některých knězů, kteří ve Velence působili. Lze se domnívat, že od doby husitské až do počátku třicetileté války ve Velence sloužili kněží pod obojí, kněží husitští. Po třicetileté válce velenská fara zůstala neobsazena a zanikla, Velenka byla přifařena k Sadské. Za působení sadského faráře Jana Schreittera z Schreittenthalu došlo ve Velence v rámci celkové obnovy a zvelebení tzv. Slezské nebo také Císařské cesty ke stavbě nového kostela sv. Petra v okovech a přestavbě zájezdní hospody. Stavba kostela v barokním slohu podle návrhu slavného architekta Kiliána Ignáce Dienzenhofera byla dokončena roku 1734, kostel byl vysvěcen 29. září téhož roku. Při reorganizaci správy církevních institucí roku 1787 Velenka připadla pod farnost břístevskou, v současné době Velenka spadá do správy Římskokatolické farnosti Nymburk.

Za nejstarší část obce je považován ovčín; následující zápis pochází ze 16. století: „Při panství Přerovském se nachází ovčín, kde se mnoho dobytka ovčího mohlo přes léto přepásti a na zimu zavříti, totiž ovcí bahnic 450 kusů, jalového ovčího 450 kusů. Louky k témuž ovčínu, a z ní pro dobytek ovčí sena a otavy se klidívají: U Velenky louka jedna veliká, slove v Mračenicích, na té louce bývalo vozův sena fůr sedlských okolo 100 vozů a votavy 20. Bývaly louky dvě, pod Kerským rybníkem, Obdélná a pod Farářstvím, jest (nyní) les a bývalo sena pod jednu trávu 20 vozův.“

Za časů Marie Terezie byl ovčín rozdělen na čtyři chalupy (dnešní domy č. 34 – 37). Památky ovčína se zachovaly až do roku 1878, kdy domy na místě bývalého ovčína vyhořely. Výrazné stopy ohně byly patrny ještě při nedávné rekonstrukci střechy domu č. 35. Stále, i když už méně často, se ve Velence užívá místní označení V ovčíně; obyvatelům domu č. 34 se říkalo Bašusovi z ovčína.

První záznamy o obyvatelích Velenky pocházejí z roku 1584; v té době bylo ve Velence 10 usedlostí, při nichž byla větší či menší hospodářství, při jednom z nich i krčma. Podle Berní ruly z let 1653 – 1655, tedy nedlouho po devastující třicetileté válce, jsou ve Velence obydleny a obhospodařovány pouze dvě usedlosti, ostatní usedlosti včetně krčmy jsou prázdné a pole leží ladem. V roce 1713 se ve Velence uvádí 134 obyvatel. Na přelomu let 1770 a 1771 bylo provedeno z nařízení císařovny Marie Terezie číslování domů; ve Velence vojáci očíslovali 37 domů. V roce 1785 bylo napočítáno 45 domů, v roce 1848 uvádí František Palacký v Popisu království českého 53 domů a 444 obyvatel. K roku 1880 se obec rozrostla na 74 domů a 482 obyvatel. Sčítání obyvatelstva k 31. 12. 1910 vykazuje ve Velence 83 domů a 485 obyvatel. K 1.1.2015 je v obci 141č.p.; trvalé bydliště zde má 287 obyvatel.

Historici se domnívají, že ve 14. století mohla být ve Velence farní škola, vychovávající chlapce k chrámovým potřebám, ke zpěvu. Postupně se snad přidávalo i vzdělání další. Pokud tomu tak skutečně bylo, tato škola zanikla nejpozději s velenskou farou, tj. v období třicetileté války. Velenské děti pak navštěvovaly školu v Poříčanech. V zimě roku 1761 začal ve Velence ve svém domě č. 22 vyučovat velenský rodák Jan Janeček, vyučený krejčí a vysloužilý voják. V roce 1822 byla postavena školní budova s jednou třídou a bytem pro učitele, v roce 1882 bylo zahájeno vyučování ve druhé třídě. O deset let později, v roce 1892 byla slavnostně otevřena nová škola se dvěma třídami, stará škola dál sloužila jako byt řídícího učitele. V této nové škole se učilo až do šedesátých let 20. století, pak ještě v budově fungovala nějakou dobu mateřská školka. Velenské děti dojíždějí do předškolních a školních zařízení do sousedních obcí, nejvíce do Semic.

Velenka byla vždy obcí zemědělskou. Ve středověku byli hlavními držiteli půdy šlechta a církev. Majitelé půdu dále (zpravidla dědičně) pronajímali; za pronájem se nájemce zavazoval platit pravidelně dávky (v penězích i naturáliích) a také pracovat na vrchnostenské půdě (robota). Roku 1776 byla z nařízení Marie Terezie provedena na brandýském panství pozemková reforma. Část vrchnostenské půdy byla rozdělena mezi sedláky do dědičného nájmu; ve Velence se toto opatření týkalo 30 osadníků. V roce 1783 bylo uzákoněno, že nájemci půdy se stávají skutečnými vlastníky, roku 1848 dochází ke zrušení poddanství a tím i robotní povinnosti.

Roku 1898 se Velenka stala členem Vodního družstva, jehož cílem byla stavba odvodňovacích a zavlažovacích kanálů tak, aby se zvýšila kvalita zemědělských pozemků; výstavba probíhala v letech 1904 – 1911. V roce 1929 bylo ve Velence založeno Strojní družstvo, které zakoupilo mlátičku, lis na slámu a později i traktor. Likvidace soukromého zemědělství v socialistickém Československu se nevyhnula ani Velence. 1. ledna 1950 zahájilo svou činnost menšinové zemědělské družstvo a o dva roky později byli členy družstva téměř všichni hospodáři z vesnice. V průběhu šedesátých a sedmdesátých let se sloučila družstva okolních vesnic, Velenka byla nejprve součástí Jednotného zemědělského družstva Dukla Starý Vestec a posléze Jednotného zemědělského družstva Dukla Přerov nad Labem. Po roce 1989 se družstevní majetek navrátil v rámci restitucí do rukou původních majitelů a zemědělské družstvo zaniklo. V současné době je většina velenských polností pronajata soukromým zemědělcům z okolních obcí.

Pokud by Vás zajímalo více z historie obce, doporučujeme Vaší pozornosti (zatím) osmidílné pojednání o Velence, které sestavil pan Josef Marek z Třebestovic a které je k nahlédnutí na obecním úřadě ve Velence.

img05

Památník obětem 1. a 2. světové války